Povídkář

Bože, zase je noc. Už ani nevím, kdy jsem naposledy viděl slunce.

Tahle změna je trvalá. Už se nerozední. Zvířata prostě zmizela a lidi umírají ve válce, která je nejspíš tou poslední.

A kdo jsem vlastně já? Už ani nevím, ztrácím se ve svý vlastní existenci. Vím, že jsem kdysi býval novinář. Kdysi dávno. Ale to je celkem jedno. Jen mi to snad ulehčí mé vyprávění o tom, co se přihodilo a co mě zabilo.

Jednou jsem takhle vyšel ven, trochu se projít poloprázdným městem. Starý zvyk. Lidí bylo kolem velmi málo. Snad jen ženy, starci a děti a pár vyvolených mužů, co nešli do války.

Do uší mi hodně hlasitě zněla Metallica a tak jsem si ani nevšiml zvuku, který upoutal pozornost celé ulice.  Že se něco děje, jsem poznal, až přímo přede mnou padla na kolena starší žena a ukazovala směrem za mě. Sundal jsem sluchátka z uší a poprvé uslyšel zvuk, který mi mrazil krev v žilách a nohy zaléval do betonu. Pomalu jsem se otočil.

Nikde jsem nic neviděl, spíš jsem to cítil. Někde dole, v zemi, se probudilo zlo. Velké zlo.

Země se otřásala. Lidé ve zmatku pobíhali všude kolem. Já jsem stál a cítil, jak se mysl toho zla upírá na povrch a na…MĚ!! Než jsem se stihnul pohnout, silnice praskla a její kusy odletovaly vysoko a daleko. A pak vyskočilo něco, co jsem si pro sebe pojmenoval jako Jezdce. S ohlušujícím burácením dopadnul na silnici. Upadl jsem a zíral na tu věc. Mohla měřit dobrých dvacet metrů a vypadala jako obří robot. Jako postavička Michaelina. Jen byla černošedá s olivovým nádechem, rudýma očima a končetinou zakončenou koulí na řetězu. Koule samotná byla poseta bodci a čepele, které rozdělovaly kouli na dvě půlky, rotovaly.

Pak se na mě podíval. Napadlo mě jediné. Utéct. Vstal jsem a rozběhl se směrem pryč od stroje. Jezdec vyrazil za mnou a zabíjel každého. Cítil jsem svůj strach a smrt. Záda jsem měl mokrá, ale nikoliv od potu, ale od krve lidí, kteří nebyli rychlí jako já. Slyšel jsem je řvát. Jezdec během té doby nevydal ani hlásku. Jen si brázdil cestu přes mrtvoly směrem ke mně.

Docházely mi síly.

Došlo mi to. Nemá cenu utíkat. Nebyl to žádný zabijácký stroj, byl jsem to já. Paralela mojí osobnosti, která se dere k moci. Alter ego, který nechci.Zastavil jsem se a otočil se k němu čelem. Zastavil se a koukali jsme na sebe. Sbírali jsme síly k boji, k poslednímu rozhodnutí, který určí chod světa. Věděl jsem, že to je buď já nebo on. Věděl to. Zhluboka jsem dýchal a hledal nějakej bod, kterej mi dá sílu. A pak jsem ji uviděl. Její oči, obličej...Stála tam pod stromem a nedbale se o tu borovici opírala. Neusmívala se, spíš se tvářila smutně. Jakoby ten její pohled vykresloval názor na to, co se se mnou stalo. Neviděl jsem v jejích očích barvy nebe naději. Spíše se skláněly k pláči. A právě její blízkost nebo spíše to, že jsem nechtěl vidět její oči plakat, mi dalo sílu. Vydechnul jsem, zahodil strach a rozběhl se proti Němu.

Malá postavička se rozběhla proti kovovému obru. Ten se připravil na střet. Vypadali jako David a Goliáš. Když se Lukáš blížil k obrovi, začala se kolem něj tvořit podivná záře...něco jako oheň.....

Srazili se....