Povídkář

Sedíme v tichu a hledíme na nebe,
Tisíce hvězd na nás tiše shlíží,
Sedíme v tichu u sebe,
Noc se k ránu zvolna blíží.

Podivám se do očí tvých
A vím, co vidím,
Další hvězdu ze snů mých,
Tiše pohled krásný sdílím.

Opojená vůní jahod,
Šeptáš tiše slůvka sladká,
Z tisíců možných nocí
Je tahle jako samet hladká.

Svírám teplou ruku tvou,
A modlím se k obloze,
Má noha zvolna míjí tvou
A žádá, ať to není sen.

Mysl v oblacích se vznáší,
Když sedíme v temném tichu,
Hvězdný prach ji unáší,
Od míst našich krásných hříchů.

Avšak kruté světlo denní,
Jako lev se tiše plíží,
Snad neupadnem v zapomnění,
Kéž se mysli naše sblíží.

A já, opilý jen z tebe tu jsem,
Ležím v trávě, hvězdy počítám,
Pokryt rosy jemným třesem,
V náručí ti usínám.

Na tváři cítím něčí jemný dech,
Který nese příchuť jahod,
Slyším i tvůj jemný vzdech,
Starosti daleko odhoď.

Dva měsíce uběhly,
Příběh zvolna končí,
Cesty naše odběhly,
Avšak stále k sobě kvačí.


Noc to byla dlouhá, hezká,
Cesta dlouhá, tajemná,
Tvář tvá byla zvláštně lesklá,
Tvá přítomnost zas příjemná.

Tímto hold tobě i té noci vzdávám,
Neboť dnes má to takhle být,
Slova nová nedostávám,
Toužím v objetí tvém snít.