Povídkář

Píšu báseň pro tvá očka,

Píšu báseň, jsi má kočkaJ

Bývají často klidná, vlídná,

Blýská se v nich jiskra slibná.

Nacházím v nich často klid,

Který si vždy přávám mít.

Jsou to okna do tvé duše,

Kterou já tak rád vždy vidím,

Povím ti to jednoduše,

Když nad touhle básní bdím,

Mám rád okna tvojí duše

A za to se nestydím.

Jsou tajemné jak polární záře,

Cítím tvojí duše jemný svit,

Dva diamanty vprostřed tvojí tváře,

Mám rád jejich jemný klid.

Pohled očí tvých je vždycky jiný,

Bývá zvláštní, tajemný,

Občas je v něm pocit viny,

Jindy je zas příjemný.

Jaký plamen v očích máš,

Někdy se ho tiše bojím,

Někdy jsem rád, že ho máš.

Kolem tváře tmavých vlasů hříva,

Projasněná barvou sena,

K šíji tvé v pramenech splývá

Pohled této tváře je má velká cena.

Avšak zjistit tisíc tváří tvých,

Je jako jít na Měsíc,

V botách starých,

Odraných.