Konec velké lásky
Byla klidná, tichá noc. Seděli u rybníka a líbali se.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Šeptali si sladká slůvka a dívali se na nebe. Dnes vstal Měsíc v úplňku.
Vstali a odešli.
Chodili spolu už asi tři měsíce a jejich láska byla nová čerstvá a neokoukaná. Miloval ji více než svůj život a věděl, že i ona to tak cítí. Byli si souzeni. Patřili k sobě jako Yin a Yang.
Té noci se poprvé a naposledy milovali. Jejich těla se proplétala v tom zvláštním tanci vášně a lásky. Cítili tu spalující touhu, která jim koluje žilami. Usínali v objetí, netuše co se přihodí následující dny a týdny.
O týden později se procházeli parkem, plným spadaného listí. Byl podzim a dnes bylo pod mrakem a nevlídno.
Když došli ke „svému“místu, zastavili se.
Pohlédl jí zpříma do jejích smaragdových očích a pohladil její vlasy barvy kaštanů.
„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, má lásko. Zemřel bych pro jediný tvůj polibek.“
Ona se na něj usmála a jemně přikývla v tichém souhlasu.
Políbil ji na horké rty, které dnes chutnaly po broskvích.
A pak se to stalo…
Odtrhl se od ní a skácel se k zemi. Přiskočila k němu, nahmatala puls, který byl velmi slabý, a uvedla jej do stabilizované polohy. Vytáhla mobil a zavolala záchrannou službu.
Dnes výjimečně přijeli brzy. Naložili jej a odvezli do nemocnice.
Zůstala sedět v listí a tiše plakala…
Druhého dne dostali jeho rodiče výsledky testů.
Zjistili mu velmi vzácnou chorobu. Tou chorobou byla Ona.
Cit, který k Ní cítí, Ho zabíjí.
Jeho rodiče to neunesli.
„Už se k našemu synovi nepřibližuj, máš – li ho tak ráda, jak říkáš.“
Stála v slzách a dívala se do přísných očí té ženy, která Ji vykázala z Jeho života.
Odvrátila svou tvář a odcházela zšeřelou chodbou ven, do deště.
Za týden Jej propustili do domácího léčení.
Doma to nepoznával, vše mu bylo cizí, studené a nevlídné.
Smrt, napadlo ho. Už mě viděli, jak s ní tančím.
Došel do svého pokoje a ztuhl, když uviděl, jakou změnou jeho malá, dříve tak útulná místnost prošla.
Nebyl zde počítač na stole, televize a Jeho mobil mu zabavila matka.
Vězení. Jsem vězněm ve svém domově.
„Lehni si, broučku a vyspi se trochu. Zajisté jsi unavený tou cestou.“
Zeptal se na Ni, chtěl Ji vidět.
„Ne, tu holku už nikdy neuvidíš.“řekla opovržlivě jeho matka.
Sedl si na postel, počkal, až matka odejde. Pak plakal, dlouho a těžce. Návaly pláče ho tak unavily, že usnul.
Zdálo se mu o ní, jak se procházejí prosluněným parkem, plným žlutého listí. Procházeli se, hlazeni jemnými paprsky podzimního slunce. Uprostřed parku se zastavili.
Podíval se na ni. Plakala. Na rtech úsměv, v srdci žal a stesk. Když ji chtěl políbit, sen skončil.
Probudil se zbrocený potem.
Dny mu pomalu a těžce plynuly ve smutku a vpravdě nemocniční péči jeho matky.
Uplynul další smutný týden.
Cítil, jak se mu do žil vlévá nová síla, život.
Byl už dost silný. Musí Ji vidět. Být s ní.
Počkal si, až se jeho matka bude sprchovat, vkradl se do kuchyně a napsal zprávu své milované, že se odpoledne setkají na „svém“místě.
Dnes byl pátek a to jeho matka chodila pravidelně s otcem do kina nebo divadla.
Vyčkával v posteli, oblečen, boty pod postelí, přikryté tričkem.
„My jdeme s tátou do kina. Můžeš si pustit televizi. Ahoj.“
„Ahoj.“
Odešli. Zarachotil klíč v zámku a rodiče odešli. Stoupl si k oknu a pozoroval, jak odcházejí. Až si byl jistý, že jsou pryč, obul se, našel klíče a odešel za Ní. Nenechal vzkaz, nic. Věděl, že se nevrátí.
Běžel rychle. Srdce mu prudce bušilo očekáváním. Dobíhal ke staré lípě, kde se poprvé setkali, a zastavil se, neboť ji uviděl. Měla na sobě bílé šaty, které měla tak rád. Její nádherné vlasy jí volně splývaly na jemná ramena.
Byla nádherná.
Zvolna k ní došel. Pevně se objali.
Jemný vánek kolem nich skousával nažloutlé listy. Jeden se jí zapletl do vlasů, ale nedbala toho. Zůstali dlouho v objetí.
Opatrně, jakoby v snách se od sebe vzdálili. Dívali se jeden druhému do očí a četli si v nich.
Vzal její jemnou ručku a přiložil si ji na srdce. Cítila, jak silně a rychle bije.
„Miluji tě. Byla jsi ta jediná, a navždy budeš, jedinou láskou mého života.“
V jeho azurově modrých očích se leskly slzy a odrážely se v slzách jejích očí.
Políbili se. Byl to dlouhý polibek. Poslední. Nejkrásnější polibek.
Cítila, jak tlukot jeho srdce slábne.
Pak zabušilo naposledy.
Jemně položila jeho tělo do listí a přiklekla k němu. Slzy se jí koulely po tvářích.
Položila hlavu na jeho hruď a stále plakala.
Uslyšela kroky. Otočila se a uviděla tam ji. Jeho matku. Ta plakala.
Matka k ní došla, klekla si a obě ženy se objaly. Jejich pláč je spojoval. Jejich láska k Němu je spojila.
Pustily se a Ona se sklonila k Jeho tváři a zašeptala:
„Miluji tě. Budu tě milovat do konce svého života.“
Potom přišli muži v černých oblecích a jeho tělo odnesli pryč.
Zůstaly tam samy. Jeho matka a Ona, láska Jeho života. Slunce zvolna zapadalo v barvě krve. Ptáci již nezpívají.
Podívaly se na sebe, znovu se objaly. Chytily se za ruce a tiše odešly.
