Lily - díl první a snad ne poslední
Byla zima. Ona procházela ledovým krajem sama. Její šaty barvy leknínu odrážely třpyt sněhu a v jejích černočerných očích se odráželo cosi tajemného. Vítr si pohrával s jejími kadeřemi a vlečkou šatů. Vlk, jdoucí po jejím boku ježil srst. Začalo sněžit. Podívala se vzhůru a nechala si vločky dopadat na tvář. A pak uviděla, jak se k ní blíží jezdci na koních. Čepele jejich zbraní se hladově leskly. Znovu zavřela oči a vlk se naježil.
Jezdci se zastavili a jeden z nich vytáhnul luk, založil šíp a natáhnul tětivu.
Dívka měla stále zavřené oči a něco si mumlala.
Jezdec vystřelil.
Těsně předtím než šíp dívku zasáhl do srdce, země explodovala a zvedla oponu sněhu, která zakryla dívku i vlka. Když opona opět padla a jezdci prozřeli, neviděli ani ji ani vlka. Pouze zlomený šíp a kapku krve.
Vůdce jezdců zaklel a otočil svou jednotku zpátky směrem k Paláci.
Daleko od tohoto místa, uprostřed malé, poklidné vesničky za dne, jaký již dlouho nebyl a dlouho nebude, se začal vířit prach. Až víření dosáhlo síly menšího tornáda, tak se v jeho středu asi tři metry nad zemí zjevila dívka v leknínových šatech.
Hystericky zaječela a víření ustalo. A jelikož vír, který ji držel nad zemí, odezněl, přihlásila se o slovo gravitace. Dívka znovu zaječela a pleskla sebou na zem.
Obličejem do úhledného kobylince, na jehož okraji zrovna hodovali mouchy, které se nyní velmi zděšeně cukaly směrem k přírůstku do hromádky.
Cizinka vytáhla hlavu a začala klít. Bohužel její kletby byly takového rázu, že se kvůli mravním zásadám bojím je i napsat. Prostě nadávala jako dlaždič, který kousek od ní zrovna míchal asfalt a který se podivně díval a říkal si, proč jako dlaždič míchá asfalt a proč ta holka s hlavou v hovně, pardon, v kobylinci tak ukrutně nadává.
Někde mezi čtvrtým a pátým Lilianiným nadechnutím se konečně zhmotnil vlk. Tedy to, co z něj zbylo. Nějakým nedopatřením, asi chybou Matrixu, se z vlka stalo mládě. Velmi vykulené, baculaté hroší mládě. A jak Lily brzy zjistila, tak i zatraceně těžké mládě.
Těžké, hroší mládě, které naší hrdince vyrazilo dech a leknutím se uprdlo tak, že výše zmíněný dlaždič asi poprvé a naposledy zažil klinickou smrt a otravu plyny v jednom.
„Flef, Fexi!“snažila se mluvit, ale měla plnou pusu víte čeho.
Rex, jak se vlk – hroch jmenoval, kňučel a hledal paničku.
„Flef, Fexi, fofrfele!“snažila se Lily.
Rex zaslechl paničku a seskočil z té divné klády, na níž seděl. Kláda se zvedla na nohy(!!!) a začala si stírat zbytky přistávací plochy z obličeje. Rex chvíli zmateně čichal, ale na konec poznal Lily, svou paničku a radostně zaštěkal. Tedy pokusil se, ale vydal zvuk jako hroch. A protože byl Rexík chytrej pejsek(no vlastně byl úplně, ale úplně blbej), tak přišel k rybníčku, který se objevil bůhví odkud a podíval se na sebe. A protože byl vlastně malinký hrošík, začal usedavě plakat. Kolemjdoucí básník o něm ten den napsal velmi tklivou baladu, za kterou dostal mrzký peníz na pintu Ogrova vraha, místního piva, které sestávalo z lihu a lihu a plátku citrónu.
Lily, která se už stihla oklepat od koňského exkrementu, zrovna plivala ven to, co jí zůstalo za zuby. Pak se podívala na Rexe a znovu zaklela.
„Hloupý kouzlo. Zase jsem to zmršila. Měl z tebe být třímetrovej vlk, ne dvaceti centimetrovej hrošík. A kde to jsem? Kde jsou vojáci? Sakra, sakra, sakra.*velmi vulgární výraz*. Zas špatně. Harry, Harry, ty to vidíš.“
Rex se odvrátil od rybníčku, který zase poslušně zmizel, a podíval se na svou paní, která byla zase na dně a zahoukal(pozn.autora: od kdy hroši houkají?).
Lily sebrala ze země hůlku, příručku „Kouzla a čáry pro úplné pitomce“, Rexe a šla si najít hotel. Po hodině cesty malou vískou dorazila k hotelu Veselá stodola. Asi vás napadlo, jak mohla po malé vísce putovat celou hodinu. No, jak jste si jistě všimly, naše hrdinka není z nejchytřejších. Hodinu cestovala díky zapomenutému běžícímu pásu u krámku pro sportovce a gladiátory. Naštěstí ji na to upozornil prodavač, takže Lily slezla a došla k hotelu Veselá stodola.
Proč se hotelu říká Veselá stodola, poznala už u vchodu. Na vratech od stodoly byl nápis, na kterém stálo:
„Tanec pití, to je žití. Jenom hlavně žádný blití. Kdo se u nás poblije, toho kočka zabije.“
Kočka, sedící pod nápisem se tvářila výhružně. Aspoň na plyšovou kočku.
Lily se usmála a otevřela dveře. Samozřejmě za ně tahala. I přestože na nic byl nápis TAM.
Ne že by Lily neuměla číst. Byla rebelka. Vždy šla proti proudu. Ale jak vidíte, nešlo jí to.
Po pěti minutách a pěti stech kletbách na účet malé nevinné samolepky s nápisem tam, zaklepala.
„Kdo jé? Neumíte číst, škyt? Je tam napsaný TAM, takže tlačte nebo se děte bodnout, škyt!“
Cink!Lily se rozsvítilo a jen velmi neochotně zatlačila. Jelikož netušila, že dveře jsou z balzy, tak zatlačila hodně a padla ksichtíkem do….Ne, nebyl tam kobylinec, ale hromádka zavánějícího sena, ze které se vyklubal malý pudlík, který vyvalil oči a táhle zavyl. Rex ve vytí poznal svou melodii a houkal s pejskem.
„Kóké na ňu, tato. Jak sa tam plácá! To bode ňáká městská slečinka. Divé se na te šate. Cétíš to? Tož tak smrdijó kobylince. Hé, ty, slečinko, vstávé z té zeme.“
Lily vstala a vytřeštila oči na dva vidláky, co jim seno čouhalo z bot i košilí. Ten, co tak divně mluvil, byl mladší, asi syn toho, co se houpal v křesílku z plastu a tvářil se jak Mel Gibson.
„Dobrý den, chtěla bych se u vás ubytovat.“
„Tož to ja.“prohodil starší z obou mužů.
Mladík k ní přišel blíž.
„Tato, ne! To smrdí ona tema kobylincama. Takovó špinu toťka nechcem, ne?“mluvil pořád asi hanácky.
„Hele, kušuj mladej. Koukéj, takovou semkaj vezmem, hele víš? Se tu vosprchuje a bude vonět.“promluvil otec s náznakem pražáčtiny.
Lily jen koukala.
„Tož ja. Ale jak se zase zasereš hovnama, tak meteš, jasňačka?“
„Ano.“
Mladík se usmál.
„Já su Jožka, Jožka Jožka, ja?“
„A já jsem Jindřich Jožka, hele víš koukéj.“
„Já jsem Jane. Jane Smithová.“
Řekla špatné jméno. Co kdyby tu znali Lilian Potměšílkovou.
„A co to máš za divnýho pséka, Janko?“
„Jsem Jane. A tohle je Rex. Můj pes. Teda hroch. Hroch.“
„Tož ten je fajné, Jiřino.“
„Jsem Jane.“
„Jasné, Jitko.“
Kretén.
„Já tě zavedu do pokoje. Chcééš?“ozvalo se z boku.
Hlas patřil malinké holčičce, která se ke dvěma trumberům vůbec nehodila. Byla malinká, blonďatá, v modrých šatičkách, s modrýma očkama a červenýma střevíčkama. Tvář jí zdobil nebeský úsměv
Dívenka udělala krok vpřed a šlápla do kuřince.
„Kurva doprdele! To tu nemůžete uklidit??! Dívejte se na ten bordel. Aby vás čert sebral, neschopové!!“
Lily šla skoro do mdlob. Dívenka se oklepala a znovu nahodila andělský úsměv a tvářila se jakoby nic.
Jožin poskočil, sebral koště a jal se vymetat.
Dívenka přišla k čarodějce a podala jí ručku.
„Já jsem Chuckie a trpím neurálním komplexem potlačované agrese.“usmála se.
„Já jsem Jane. Jane Smithová.“
„No a? To mě nezajímá.“usmívala se holčička a ruku stáhla.
„Zavedeš mě do pokoje, prosím?“
„Jasně. Tady máš klíč. Pokoj je támhle.“
Lily držela klíč v ruce a nevěřícne koukala na dívenku.
„Ty tu ještě jsi, sakra? Padej do toho pokoje, než tě zvalchuju, ty couro!“zařvala zničeho nic Chuckie.
Naše čarodějka se podívala směrem, kam ukazovala Chuckie. Když došla ke dveřím a rebelsky kopla klíč pod dveře, zjistila, že se nedostane dovnitř. S tím jí pomohl Jožin, který dveře ukecal, aby se otevřely. To víte, nebyly to ledajaké dveře. Byly plastové, a když na ně Jožin, kterému všichni říkali Česnek, protože ho žral jak nezavřenej, promluvil, prostě se rozpustily. Lily překročila kaluž plastu a vyšla ven. Její „pokoj“ byl totiž stromový domeček vzadu za stodolou vedle ohrady s býky a nádržky s vodou, která zpívala melodie z telenovel.
„Ach jo.“povzdechla si Lily a začala se drápat do domečku. Samozřejmě po druhé straně, než byl žebřík. Rebelka tělem i duší.
Rex nebyl rebel, tak se drápal po žebříku. Jelikož byl malý hrošík, šlo to ztěžka. Když pak čekal na Lily, která se zasekla na větvi s vosami, rozhlížel se po pokojíku. Velká telekoule, hromada dvd disků s pornem (jak jinak) a dvd přehrávač s dálkovým ovládáním, ve kterém nebyly baterky. Rex propadl zoufalství. A jeho pocit umocnila vůně česneku, která se linula snad i ze stromečku s citrónovou vůní. Jinak v pokojíku nechybělo nic, co by mohl průměrný neandrtálec potřebovat. Byly zde i kameny, jejichž účel byl neznámý. Kdyby uměl hrošík číst, zjistil by, že to jsou kameny, kterými se umlčuje voda, která ráda zpívá.
Lily se zrovna vyšplhala oknem od pokoje a byla oteklá.
„Nechápu, proč těm vosám vadilo, že jsem jim rozšlápla královnu a úl.“
Kdyby byl pes – hroch člověk, plácnul by se do čela.
Čarodějka se rozhlédla oteklýma očima a našla postel. Ulehla a snažila se usnout. Ale zkuste usnout, když vám pod okny hluboký bas pěje Esmeraldu a do toho chrápe hroch, co býval psem. Radši si zacpala uši prsty a počítala berláky. Berláci jsou ovce – veteráni. Ovce, co sloužili v bitvě u Sem-tam-nejsem-domu a měli berličky. A hrozně dobře se počítali.Když se dopočítala pátého berláka, co vypadal jako Humphrey Bogart, tak zakokrhal kohout, vyšel měsíc a kdesi na vzdálené planetě se nezdařil atomový test, což se projevilo tím, že se zablesklo a byla tma. Lily usnula.
Komentáře
Přehled komentářů
Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!
Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.
Takže parodie na fantasy? ;-)
(šíma, 12. 2. 2008 20:03)
:-DDD
Dočetl jsem, ano, ze začátku do vypadalo hodně vážně! Možná přímo smrtelně vážně, avšak po přenosu dívky a její milého vlka (hrošíka) se vše zvrhlo v podivnou parodii, která začala tváří v kobylinci, či co to bylo a jedna momentka stíhala druhou!
P.S. Taková něžná dívka (v hospodě) a klela jako námořník! ;-)
XEvil + XRumer free
(Masharouby, 12. 12. 2017 19:37)