Tma
Tma. Nic než ta tma. Nevím,jak dlouho tu sedím. Nevím nic. Kdo jsem? KDE jsem? Jak jsem se sem, kurva, dostal?
Nikde nic nevidím.
Ani jámu, ani kyvadlo. Nic…
„Proč?“
„Trest…trest…trest,“zněla ozvěna v mé hlavě.
„Za co?!“zakřičel jsem.
„Zlo…zlo…ZLO!“křičelo to.
„KDO JSI?“řval jsem.
„Já jsem ty…ano, ano…ty! Vrahu!“
„Nejsi já! Nemůžeš být já. Vrah? Nikoho jsem nezabil!“
„Zabil….zabil…On zabil!“přidaly se hlasy démonů mé vlastní mysli.
„Nééé,“plakal jsem.
„Né? On se brání? Ukaž mu to. Ukaž!“
Přede mnou se zjevila mlhavá postava. Vypadala jako…ne to nemůže být. Ne, to není pravda. Vzbuď se, otevři oči, proklatě. Je to jen sen, zlej sen. Zdá se ti to.
Pro jistotu jsem se štípnul do ruky. Bolelo to.
„Takže to není…“
„…sen? Ne, není. A teď pojď. Pojď!“
„Ne, nechci, nemohu. Nesmím. NE!!!“držel jsem se za hlavu. Bože, jak to bolí!
„Pojď…“
„Ne! To mě radši zabij!“
Postava se přiblížila.
Bože, to není pravda. Jak…ne, zdá se mi to. Jen se prostě nedokážu probudit.
Zíral jsem do své vlastní tváře jako do zrcadla.
„Ukážu ti to. To, co jsme provedli. Ty a já.“
Sáhl mi na čelo a tehdy jsem poprvé zemřel.
BLESK!!
Stál jsem v mém obývacím pokoji vedle mého druhého já.
„Dívej se,“zašeptal On.
Do místnosti přišla žena, veselá žena s dítětem.
„Mami, mami. Koukej, co už umím.“
Žena se s úsměvem otočila na dívenku, která s vyplazeným jazykem zkoušela kotrmelec. Nakonec se jí to povedlo a žena zatleskala.
„Pojď ke mně, ty moje malá šikovná.“
Dívenka přiběhla k ženě, která ji vroucně objala.
„Mám tě ráda, mami.“
„Já tebe, taky, Maxine.“
Celou dobu byla žena otočená zády nebo jen z profilu, takže jsem neviděl, kdo to je.
Někde za námi práskly dveře. Žena se otočila.
„Molly,“šeptl jsem.
Byla to moje žena a dcerka.
Ale asi mě neslyší. Obě koukaly někam za mě. Otočil jsem se a uviděl sám sebe, celého od krve, s páčidlem v ruce a šíleným výrazem vepsaným v obličeji.
„Proboha, zlato. Co se ti stalo?“vydechla Molly.
„Dopravní nehoda,“odsekl ten muž, já.
„A proč máš v ruce páčidlo? A proč jsi celý od krve?“
„Něco tu řádí. Nějaká epidemie. Musíme likvidovat nakažené.“
„Musíme? My? Proboha, co to do tebe vjelo? Nestraš nás, prosím tě.“
„Jo, my.“
Do pokoje vešli další dva muži. Na tvářích měli masky a v rukou zkrvavené hasičské sekery.
Chytli Molly a Maxine a svázali jim ruce za zády.
Molly brečela. Maxine nechápala, co se děje.
„Molly, věříš v Něho?“
„V Něho? Kdo je On? Bůh? Jestli je to Hospodin, pak ano, věřím.“
„Prý Bůh. Bůh tu dnes není. Ten váš Bůh byl svržen. Na jeho místě je teď On. Všemocný.“
„Satan?“
Já, posedlý, jsem se usmál. Já, němý svědek, jsem propadal panice na hranici šílenství.
„Ne, Satan je pouhá pohádka pro malé děti. Viď Maxine? Brzo se s Ním setkáš, broučku.“
„Ty jeden parchante!“zaječela Molly.
Posedlý k ní přišel.
„Drž hubu.“
Rozmáchnul se páčidlem a prudce švihnul proti Mollyině hlavě.
„Nééé! Nééé…“plakal jsem já, svědek.
„Mami, neee!“křičela Maxine.
„Jacku, vem tu malou do kuchyně,“řekl Posedlý.
Scéna se přesunula do kuchyně, kde muži svazovali Maxine a přivazovali ji ke stolu.
Posedlý k ní došel, políbil ji na tvář a pravil:
„Sbohem.“
Vytáhnul zakřivenou dýku a vrazil ji Maxine do krku.
Padnul jsem do kolen.
„Proboha, co jsem to udělal?“šeptal jsem já, svědek vraždy a obětování.
Posedlý se otočil a vypadalo to, že se dívá přímo na mě.
Měl ve tváři vepsán jediný výraz. Šílenství.
„Vidíš? A proto musíš zemřít…zemřít,“řeklo moje já, které mě sem přivedlo.
Přistoupil ke mně, mlhavý a průsvitný a vrazil mi ruku do břicha. Začal jsem krvácet. Hodně krvácet. Krev mi tekla z nosu, uší, očí a z úst.
Tehdy jsem podruhé zemřel.
BLESK!
Otevřel jsem oči. Zase ta tma, neproniknutelná tma. Z dálky jsem slyšel hlasy. Panebože, někdo tu je!
BLESK!
Ticho. Ticho a tma. A ty hlasy. Bylo jich víc a víc. Počítal jsem v zoufalství minuty. Jsem tu třetí týden. 30 240 minut.
BLESK!
Světlo. Konečně světlo! Pálí mě oči a hlasy řvou. Ale ne, to nejsou hlasy v mé hlavě, ale hlasy kolem. Lidé. Hodně lidí.
Kůže mě pálí. Moje pokožka je bílá, skoro albínská a světlo tak spalující. Rozhlížím se. Oči si pozvolna přivykají světlu. Jsem v kleci, která byla zabetonovaná až na malá dvířka. Proč jsem tato nehledal? Proč jsem jen seděl a jako hlupák počítal minuty? Něco zakrylo výhled do světla a surově mě vytáhlo ven. Sotva jsem stál na nohou. Jaktože žiju? Po třech týdnech ve tmě, bez jídla, vody? Podíval jsem se znovu na svou pokožku. Na rukou byly patrné vpichy po jehlách. Oni mě…ale jak? Kdo jsou oni?
Podíval jsem se na svého zachránce. Měl na hlavě kuklu a byl o hlavu vyšší než já. Rozhlédl jsem se a zaposlouchal se do hlasů.
„Smrt, smrt, smrt, smrt!!“křičely ty hlasy.
Panebože, to je…Kat.
Kat mě odvlekl k dubovému stolu, kterého jsem si nevšiml a přivázal mě k němu. Ani jsem nezkoušel vzdorovat. Tak moc jsem byl v šoku.
„Wayne Rodgersi, byl jsi obviněn z vraždy a temného rituálu třetího stupně. Budiž na tobě vykonána klatba Max Inot a budiž ty, stále živý, obětován Jí.“
„Jí? Ale kdo je Ona?“
Dav ztichl. Slyšel jsem klapot podpatků a tichý dětský smích.
Kroky dospěly až ke stolu. Ozval se zvuk, jako by někdo na něco vyskočil.
A pak jsem ji uviděl. Maxine vyskočila na stůl a něžně se na mě usmála.
V krku měla díru od dýky Posedlého.
„Ona je tu. Obětuje tě tak, jako jsi ty obětoval mě, tatínku.“
Zasyčela a vycenila zuby. Něčí ruka ji srazila k zemi.
Někdo zaclonil slunce.
„Ona, kdo je….“srdce se mi zastavilo.
„Molly?“
Tehdy jsem zemřel. Potřetí a naposledy. Navěky.
Komentáře
Přehled komentářů
Každé Peklo má prý v sobě další a další Pekla, je to něco jako skládačka! Prý je sedm Pekel a sedm Rájů (nevím, jak rychle vyskloňovat slůvko: Nebe)... Grrrr! :-DDD
Není to špatné, je to (minimálně trochu děsivé) a pokud se jeden pořádně podívá do všech obrazů, které mu při čtení probíhají před očima... Dobré to je! ;-)
Hrůza a děs! ;-)
(šíma, 24. 3. 2008 15:02)