Povídkář

Cesta trvala asi patnáct minut. Po celou tu dobu jsme klusali temnou kanalizační chodbou. Kupodivu jsem se ani nezadýchal. A ještě jsem stíhal mít zvědavé otázky.

„Jak se vám povedlo dostat se na takovou vzdálenost k Machovi a ještě navíc tady, v sektoru Alfa?“

„Krytí. A šetři dech, budeš ho potřebovat,“odvětila Arvi a trochu přidala.

Zastavili jsme se u žebříku, který podle zvuků zhora, vedl nejspíš na skládku.

„Tady vylezeme na povrch. Aktivujte si komunikátory a implantáty, pokud nějaké máte.

Cílová oblast se nachází severovýchodně od naší současné pozice. Očekáváme, že dům bude opevněný a dobře střežený. Dávejte na sebe pozor. A hodně štěstí.“

Při zmínce o implantátech jsem si automaticky stisknul scanner na zátylku a v hlavě se mi ozval hlásek, oznamující aktivaci svalových mikrobotů a čipu, který tyto posilovače svalů ovládal. Naposledy před akcí jsem se podíval na své spolubojovníky. Ve tvářích měli vepsáno odhodlání a víru ve svou věc. Doktor na mě kývnul a v hlavě se mi ozval jeho hlas, přející mi štěstí. Janette se usmála, Arvi na mě pokývnula a Dina mě ignorovala. Tautum a Rig se usmívali a evidentně se těšili.

Zkontrolovali jsme si vybavení. Tautum šel první a otevřel víko kanálu.

Poté vylezl, chvíli nahoře šramotil a pak dal signál, abychom vylezli.

Když jsem vylézal z kanálu, uviděl jsem náš cíl. Třípatrová vila, osvětlená jako ve dne, strážní věže ve čtyřech rozích, hned za třímetrovou zdí. Byly vidět i siluety strážců. Implantát v mozku mi řekl, že v budově a okolí je 150 lidí, 25 zvířat a asi 70 neidentifikovaných životních forem. Slovo „asi“ mě zamrazilo. To budou Stíny. Sedmdesát, a možná víc, proti dvěma.

Podíval jsem se na ostatní. I jejich implantáty zpracovaly data, která s nimi udělala to, co se mnou. Dině jediné zazářily oči. Je to bláznivá ženská. A Alice začala vrtět ocáskem.

Arvi dala signál a naše komando vyrazilo. Neměl jsem čas se rozhlédnout kolem, takže jsem spoléhal na mapu, kterou mi nahrával implantát. Byli jsme někde v Praze na Malé Straně a opravdu jsme byli na malé skládce. Podle pachu tu bylo hodně mrtvých lidí i zvířat. Tahle skutečnost mě utvrdila v tom, že tohle MUSÍ skončit.

Připlížili jsme se skrz malý hájek na dohled od sídla. Na stráži byli dva vojáci a kamera ostrahy je zrovna zabírala elektronickým okem. Ve chvíli, kdy se objektiv zaměřil na šramot na druhé straně, z háječku vyběhla Alice a namířila si to k vojákům.

„Podívej, pejsek. A jaký ma kukadla,“slyšeli jsme tlumeně jednoho Strážce.

„Prosím tě, nechej toho žvatlání a odežeň ho, Jacku,“řekl ten druhý.

Strážce Jack se ohnul k Alici a v tu chvíli mu prostě upadla hlava. Druhý strážný se sotva stačil otočit na tělo, z jehož krku stříkala krev, a už se kácel k zemi, připravený o obě nohy, ruku a hlavu. Kamera zmizela vzápětí po strážných.

Alice odběhla zpátky k nám a vrtěla ocáskem, jako by si právě dohrála se svou oblíbenou kostí.

Alarm se rozezněl asi vteřinu po Alicině úprku. Brána, před kterou se válely zohavená těla, se rozevřela a do prostoru před ní naběhlo asi dvacet Strážců. Jako jeden muž začali zvracet.

Vedle sebe jsem uslyšel cvaknutí a zasyčení. Muži u brány vybouchli.

Podíval jsem se vedle na Tautuma, který s úsměvem držel RPG, ze kterého se ještě kouřilo.

„Dobrá práce,“řekl jsem. Tautum se zazubil.

Rozběhli jsme se k rozšklebené bráně. Krev a kusy těl byly všude a ještě ke všemu zatraceně klouzaly. Sotva jsme zaběhli za bránu, začalo peklo. Strážci byly všude. Tasil jsem rychlostí světla a první dva strážce zabil ranami do hlavy. Janette se zvětšila a rozmazala. Vojáci se začali rozpadat. Arvi měla v ruce trojhlavňovou brokovnici se zatraceně velkým zásobníkem a s řevem Amazonky rozsévala smrt. Hodně bolestivou smrt. Max stál rozkročený jako John Wayne a kosil nepřátele svými revolvery. Alice řádila po svém a Doktor, který běhal za ní, nepřátele bil holýma, ale překvapivě silnýma rukama.

A pak se to málem stalo. Jak jsem se koukl po ostatních, jeden z těch šmejdů se mi dostal do zad. Ale ještě než měl šanci mě zabít bajonetem, hlava se mu rozprskla. Obličej jsem měl od krve a v komunikátoru se ozvalo:

„No ty vypadáš, hrdino.“

Dina.

„Díky.“

Mrknula na mě baterkou.

Odskočil jsem po zádech do bojiště, ve vzduchu se otočil a vystřílel jsem za letu zbytek zásobníku do pistole. Dopadl jsem na omráčeného vojáka plnou vahou tak šikovně, že jsem mu zlomil vaz. Ještě na zemi jsem přebil pistoli a sebral jednu vojákovi. Přidřepnul jsem a začal střílet. Implant hlásil 100 lidí, 20 zvířat a stále 70 Stínů, které byly v poslední předkomnatě domu.

Za chvíli bylo po všem. Skoro. Strážci byli mrtví. Už zbývalo jen padesát členů Gardy a sedmdesát Stínů a Castro.

Doběhli jsme k domu. Byli jsme celí od krve, většinou nepřátelské. Až na Doktora. Ten se sotva vlekl. V boku měl zaražený bajonet a měl nejspíš prostřelenou plíci. Umíral.

„Doktore!“zašeptala Janette jednohlasně s Arvi.

Doktor se unaveně usmál, došel ke mně a řekl:

„Dej na ně pozor.“

Potom mě kousl do ruky a zemřel. Jenže nebyl čas na pláč a slzy, protože zpoza dveří se ozýval zvuk padesátky nabíjených zbraní. Rig se trochu zamračil a na dveře přilepil všechnu trhavinu, co mě u sebe. Pak připojil roznětku a zase se usmál. Blázen.

Odběhli jsme ode dveří a Doktorovo tělo odtáhli sebou. Pak to Rig odpálil. Výbuch vytrhl dveře s velikými kusy zdiva. To vše vyletělo do vzduchu a dopadlo na zem. Vypadalo to jako vzorec.

„Quartzová bomba,“odpověděl Tautum.

Podle nářeku jsme zabili dost gardistů. Implant, který se vzpamatoval se sonického šoku, způsobeného explozí nahlásil 30 lidí a 70+ Stínů.

Zbylo dvacet devět gardistů, Macho a Stíny.

Tautum a Rig hodili do vytvořeného otvoru granáty a pokývli na nás. Pak se rozběhli směrem k bráně.

 Pokývnul jsem na Dinu, Maxe, Janette a Arvi. Bylo nám to jasné. Musíme se probít. A to rychle. Z dálky se ozývalo houkání sirén. Armáda.

Vtrhli jsme skrz plameny do domu a začali malou válku proti zbytku lidí ve velké hale. Kusy betonu ze sloupů odletovaly do všech stran a vytvářeli mlhu, která nám stěžovala práci.

Střílel jsem od boku a podle stále se zmenšujícího čísla, jsem i trefoval. M4A1 jsem zatím nepoužil.

Cvak. Pravá pistole je prázdná. Odhodil jsem ji do mlhy a někoho trefil. Střílel jsem levou rukou. Po chvilce došly náboje i v levé pistoli.

Čas na pořádnou palebnou sílu. Odepnul jsem zádový popruh a do rukou mi vklouzla m4ka. Přepnul jsem ji na dávky a začal chrlit olovo směrem, kde jsem tušil nepřátele. Mlha začala sedat k zemi. Střelba ustala. Počet lidí: 2. Šlápnul jsem chroptícímu vojákovi na krk.

Počet lidí: 1, Počet neidentifikovaných životních forem 70+

Došel jsem do středu haly, přebil pušku a jednomu vojákovi jsem sebral pistoli. Byl to Eagle Hawk, modifikace pistole Desert Eagle. Prostřelí skoro cokoliv.

Za sebou jsem uslyšel kroky. Byla to Janette.

„A Arvi?“zeptal jsem se.

Janette zakroutila hlavou.

„Doprdele,“ulevil jsem si.

V komunikátoru se ozval pláč. Dina.

Zatlačili jsme slzu a vydali se vstříc Stínům. Janette odněkud vytasila druhý dlouhý meč a podala mi ho. Nepochopil jsem.

„Kulky na tyhle neplatí,“odpověděla na můj pohled.

Zahodil jsem pušku, ale pistoli jsem si pevněji zasunul do pouzdra a zajistil ji.

Stáli jsme přede dveřmi do místnosti Stínů. Unaveně jsme dýchali. Podíval jsem se na Janette.

„Připravená, Alfo?“

„Jasně, Quentine.“

Pokývnuli jsme na sebe.

Vykopnul jsem dveře a to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Místnost byla plná šedavých těl stejných, jako to, které zabilo jednoho policistu včera u barikády. Stíny. Nikdo nevěděl, co jsou zač a odkud sem přišly. Pak se stalo něco zvláštního. V hlavě se mi ozývaly podivné syčivé hlasy. Sakra, co to? Doktor. Přenesl na mě svůj dar. Podíval jsem se na pokousanou ruku a v tichosti mu poděkoval.

Stíny se začali jako jeden otáčet směrem k nám. Sevřel jsem v ruce jílec meče a zakřičel na ně:

„Tak pojďte, parchanti. Pojďte si kousnout do železa!“zamával jsem mečem a s Janette v zádech jsem se rozběhl přímo k nim. Implant nahlásil konečný stav. Jeden člověk a sedmdesát šest Stínů.

Doběhl jsem k nim a prvního jsem přeťal vejpůl. Neměli zbraně. Zbytek stínů se na nás vrhal ve vlnách. Sekal jsem mečem kolem sebe. Koutkem oka jsem zahlédl Janette, proměněnou a rozmazávající se. Byla vážně po čertech rychlá. Odněkud sem doběhla i Alice, která se po Doktorově smrti ztratila a vrhla se na jeden Stín. Zahlédl jsem i jediný možný východ. Dveře do Castrovy pracovny. A i jeho jsem zahlédl. Stál tam s mečem v ruce a usmíval se. Ale v očích měl strach.

Stínů jsem zabil asi deset, ale stále jich neubývalo. Spíš naopak. Potom jsem zachytil myšlenku jednoho přízraku.

„Z jednoho dva povstanou.“

Sakra, sakra, sakra!

Jak jsem bojoval o holý život, snažil jsem se pátrat v mysli onoho Stínu. Nevěděl jsem ale, který to je. Nehledal jsem dlouho. Slabé místo byla hlava.

„Hlava! Jděte jim po hlavách!“řval jsem na Janette a Alici.

Stíny se na chvilku zarazily, což je stálo dva životy. Pak se na nás vrhly ještě agresivněji.

Boj mě začínal unavovat. Stíny kousaly a škrábaly.

Ale pak se ozvalo strašlivé zavytí. Uviděl jsem Alici, jak leží na zemi bez tlapy a se Stínem přisátým na hrdle. Prosekával jsem se k ní, ale bylo už pozdě. Alice se zbavila Stínu a vrhla se na poslední boj svého života. Zabila další tři a pak se sama odebrala do říše mrtvých.

Dotkla se mě něčí záda. Janette. Oddechl jsem si. Žije. A něco šeptá.

„Jdi a zabij ho. Odlákám je.“

„Nesmysl. Zůstaneme tu spolu.“

„Ne, ty jediný ho můžeš zabít.“

„Ale Arvi říkala…“

„Lhala. Nemohla ti říct, že je Macho je tvůj bratr.“

„Bratr??“

„Ano. A teď už jdi. Ještě mi dej tvoje granáty, prosím.“

Sekal jsem jednou rukou vlny Stínů a druhou jsem jí podával granáty.

„A teď jdi! A zab ho! Buď sbohem!“

S výkřikem zoufalství jsem vyrazil proti Stínům a prosekával jsem si cestu ke dveřím. Janette za mnou zřejmě rozhazovala granáty a kosila Stíny.

Skočil jsem na schodiště, zabil dva stíny a přískokem se dostal ke dveřím, které jsem trhnutím otevřel. Ani se nezamčel. Hlupák.

Vkročil jsem do dobře osvětlené místnosti. Dveře se za mnou zabouchly.

„Ahoj, bratříčku,“ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se a uviděl Macha, jak seknul mečem proti mé ruce s katanou. Strašná bolest.

Ten hajzl mi odťal ruku. Padnul jsem na kolena. Kopnul mě do hrudi a já padl naznak.

„Přece sis nemyslel, že si sem jen tak přijdeš a zabiješ mě. Nebo snad myslel? Hlupáku. Copak nevíš, kdo jsem?“

„Jsi parchant, kterej musí skončit v Pekle.“

Evidentně jsem ho naštval, protože mě nakopnul.

„Zemřeš tu, bratříčku. Ty i ta tvá děvka. Stejně jako ti ostatní, co přišli s tebou. Nemáte šanci. Ani náznak naděje. Zemři, Q Delto 52!“rozpřáhnul se mečem.

V tu chvíli se stalo několik věcí naráz.

Z vedlejší místnosti se ozvala série výbuchů a bolestný křik, který rázem utichl. Janette. Její smrt mě dohnala k zuřivosti. Vzpomněl jsem si na pistoli za pasem. Během setiny sekundy jsem ji měl v ruce. Do žil se mi vlila horká krev, smíchaná se zlostí a smutkem. V další setině jsem vstal a do rozevřených úst mého bratra jsem narval hlaveň pistole. Obraz na chvíli ustrnul. Macho údivem zamrkal.

„Jmenuju se Dames. Quentin Dames, hajzle.“

S těmito slovy na rtech jsem mu vypálil mozek z hlavy. Zvenčí se ozývaly výbuchy a zmatené rozkazy. Tautum a Rig nechtěli prodat svou kůži lacino. Přidala se střelba. Dina žije. Pousmál jsem se.

Podíval jsem se na mrtvé tělo svého bratra. Věděl jsem, co musím udělat.

Vojáci dorazili k domu. Všude byly mrtvoly. Vzadu u brány se ještě bojovalo a odněkud se ozývaly výstřely cizího snipera. Celý dům byl v plamenech. Velitel R Omega 69 viděl, jak z domu prchají Stíny. Stíny, které nikdy neutíkají.

„Co se to tu, sakra, stalo? Jednotky, na můj povel se připravte k palbě. Zaujměte obranně útočné pozice!“rozkazoval.

Vojáci se sotva stihli rozmístit, když se z domu vybelhal jednoruký muž, celý od krve. V ruce něco držel. Když došel na dohled vojáků, zvedl ruku s „věcí“ nad hlavu.

Ta věc byla hlava nenáviděného Diktátora. Vojskem projelo tiché zašumění.

Potom jeden z vojáků vstal a začal muži tleskat. Ostatní se toho chytli a začali provolávat svobodu.

„Svoboda! Tyran je mrtev! Hurá!“

Tak tady jsem já. Quentin Dames. Nájemný vrah a účetní v jedné osobě. Tady stojím. Bez ruky, ale šťastný. Zbavil jsem svět největšího tyrana od doba Adolfa Hitlera. Stojím vprostřed bojiště a vojáci ex diktátora mi provolávají slávu a felčar mi obvazuje ruku a píchá mi krvetvornou injekci. Dina stojí opřená o tank a unaveně se usmívá. Tautum s Rigem leží na polních lůžkách a spí umělým spánkem. Přišli o ruce. Oba o levou.

Je konec. Tyran je mrtev. Ale co bude dál? Jaká je budoucnost našeho světa? Kdo ví.